Adalbert Hütte – Vojtěšská huť, byla nazvána po jednom ze svých zakladatelů Vojtěchu Lannovi, českobudějovickém podnikateli v lodní a železniční dopravě. Lannu přilákal do Kladna pražský měšťan a majitel dolů Václav Novotný. Založili spolu Pražský uhelný spolek, který se po přistoupení bratrů Kleinů, dalších známých stavitelů železnic, změnil na Kladenské kamenouhelné těžařstvo. Společnost založila v okolí Kladna několik dolů a po nálezu bohatých železných rud na Nučicku se nabízela myšlenka vystavět veliké technické dílo, které dosud v Čechách nemělo obdoby. Velkou měrou k tomu přispěla potřeba kolejnic pro budované železnice a vše potvrdil vyrobený koks z kladenského uhlí. Zpočátku se pro budování železáren v Kladně utvořilo samostatné Kladenské železářské těžařstvo složené z Vojtěcha Lanny a bratří Kleinů. Václav Novotný se účasti na stavbě železáren vzdal. Těžařstvo zakoupilo ložiska železných rud a vápence. Započalo se stavbou Kladensko-Nučické dráhy (KND) a dvou šestnácti metrových koksových vysokých pecí. Za ředitele hutí byl povolán František Belani, šichtmistr šťáhlavských železáren a pozdější majitel strojní továrny v Plzni. Stavbu prováděl belgický ing. Gobiet, který si ze svého kraje přizval několik dělníků.
Provoz první vysoké pece na koks v Čechách byl zahájen 8.1. 1855 a druhé 6.3. 1856. Potřebná dmychadla dodala firma bratrů Kleinů ze Sobotína a továrna Ruston a spol. Pražská Rustonka dodala ještě čtyři 28 m dlouhé kotle typu Cornall. První pece stály severovýchodně od laboratoří v prostoru pozdější (dodnes stojící) soustružny válců. V roce 1857 došlo ke sloučení Kladenského kamenouhelného a železářského těžařstva. S přistoupením F. Roberta a bankéře H. Lindheima vznikla nejprve Commandit-Gesellschaft a později nová kapitálově silná společnost Prager-eisen-industrie-gesellschaft - Pražská železářská průmyslová společnost (PŽS) s ústředním ředitelstvím v Praze.
V roce 1860 se započalo se stavbou dalších čtyř vysokých pecí, které stály v prostoru před objektem rudiště, zhruba v místech, kde pak byly vysoké pece trvale. Stroje a kotle k pecím byly dopraveny z Anglie od firmy James Watt v Leedsu. Se šesti vysokými pecemi byla Vojtěšská huť největším vysokopecním provozem v Rakousku a řadila se mezi největší železárny v té době pracující na kontinentu. V roce 1867 byla dokončena stavba vlastní pudlovny a v roce 1868 i válcovny. Dosud se vyrobené železo dováželo ke zpracování do Josefovy a Heřmanovy hutě u Plzně. Vojtěšská huť se nadále orientovala především na výrobu kolejnic a svůj výrobní sortiment neustále rozšiřovala. Vystavěna byla slévárna a mostárna, která už v roce 1885 vyrobila přes 1000 mostů. Není bez zajímavosti, že v Kladně byl postaven železný krov Národního divadla.
Vojtěšská huť byla od roku 1875 železárnou s uzavřeným výrobním cyklem. Měla vysoké pece, ocelárnu, slévárny, válcovny a vyráběla kolejnice, strojní i stavební konstrukce nebo litinové hrnce. Největší starost dělala kladenské huti fosfornatá nučická ruda, která nebyla vhodná pro výrobu oceli a kvalitní ruda se musela dovážet. Už z tohoto důvodu byly nejdůležitější součástí železáren laboratoře, ve kterých se určovalo složení surového železa, oceli, koksu i strusky. Laboratoře Vojtěšské huti jsou spjaté především s osobností Františka Walda, prof. ČVUT v Praze, chemika světového věhlasu. Problémy s fosfornatou nučickou rudou překonal vynález Thomasova konvertoru, jehož první tavba na Evropském kontinentě proběhla právě v Kladně v roce 1879. O čtyři roky později začala tavba ve dvou Siemens Martinských pecí. V roce 1907 byla vystavěna Martinská ocelárna a po ní druhá. Huť měla celkem 8 martinských pecí zpracovávající železný šrot a umožňující moderní velkovýrobu oceli.
Vojtěšská huť se zapsala do světového železářství vynálezem Bertrand Thielova výrobního postupu z roku 1894. Zkujňovací proces se prováděl odděleně ve dvou SM pecích. Bylo tak možné vyrobit ocel bez Thomasova konvertoru. V období 1892-1900 byly vystavěny čtyři nové vysoké pece, které měli už lehkou železnou konstrukci a tavilo se v nich přes 150 tisíc tun ročně. Pece měly 8 Cowperových ohřívačů a 6 Whitwellových, Plzeňská Škoda dodala nová plynová dmychadla. Vysokou produkci si huť udržela za první republiky i za druhé světové války, kdy dochází k výstavbě dalších provozů a modernizacím.
Přelomový je rok 1946, kdy došlo k znárodnění. Huť dostala název po ruském maršálovi Koněv a byla začleněna do SONP Kladno. Vlastní úpadek železáren nastává rozhodnutím o přechodu na výrobu ušlechtilých ocelí v polovině šedesátých let 20. století. Vysoké pece byly v Kladně zastaveny v roce 1976 a od té doby docházelo k postupnému rušení provozů a likvidaci areálu.
Po roce 1989 se areál bývalé hutě stal majetkovou součástí zbytkového státního podniku v likvidaci. Pozemky v areálu byly prodány v přímém prodeji soukromým subjektům, komunikace bezplatně převedeny do vlastnictví města Kladna. Bohužel bez zhodnocení ekologické zátěže. Tento způsob prodeje navíc umožnil státu vyvázat se z odpovědnosti za likvidaci této zátěže...
PROVOZ HUTĚ
Primárním provozem Vojtěšské hutě byl od počátku provoz vysokopecní – výroba surového železa ve vysokých pecí ze základních přírodních surovin (železná ruda, koksovatelné uhlí, vápenec). Ty se do hutě dovážely po železnici. Ruda a vápenec se dovážel z nedalekých nalezišť u Nučic po Kladensko-nučické dráze (KND) postavené pro tento účel. Uhlí se těžilo v dolech poblíž Kladna. Suroviny se musely ovšem pro potřeby vysokopecního provozu upravovat. Především uhlí. Koksové vysoké pece spotřebovaly velké množství koksu. Uhlí se vypalovalo na koks v koksovnách. Provoz koksáren vyrábějících koks přímo v huti probíhal nepřetržitě kromě let 1886-1944 po celou dobu provozu vysokých pecí. Oněch 58 let bylo třeba koks za draho nakupovat a do huti dovážet. Chudé nučické rudy před zavežením do vysokých pecí vyžadovaly taktéž složitou úpravu. Nejdříve se louhovaly v bazénech a následně pražily v pražících pecích. Třetí základní surovina - vápenec - se drtil. Ve 30.letech 20.stol. se ovšem začal předpalovat ve vápenných pecích, aby se ve vysoké peci ušetřilo koksu (právě v době, kdy se koks v huti nevyráběl a za draho dovážel). Všechny uvedené suroviny tedy před vlastním použitím ve vysokopecní vsázce prošly složitou, nicméně nezbytnou procedurou.
Stavbou Bessemerovy ocelárny se Vojtěšská huť stala v 70. letech 19.stol. hutí s uzavřeným výrobním cyklem. Vysokopecní provoz byl doplněn o další hutní provozy, které surové železo dále zpracovávaly na již konečné výrobky. Do těchto provozů patřil především provoz oceláren, který surové železo ještě v tekutém stavu další tavbou (vyloučení uhlíku, přidáním legujících přísad,…) zpracovával na ocel. Na ocelárnu navazoval provoz válcoven, kde se surová ocel válcovala na požadované ocel. výrobky (kolejnice, profily, dráty,…). Surové železo se také využilo ve slévárně k odlévání litinových výrobků. Ty sloužily především pro vlastní potřebu hutě (roury, kotle,…).
Na tyto základní provozy hutě navazovaly provozy pomocné. Důvody k jejich zavedení byly především ekonomické. Tak se již v 60. letech 19.stol. postavila šamotová cihelna, která kryla pravidelnou spotřebu žáruvzdorných cihel pro vysoké pece, koksovny, kotelny atd. Tento provoz se v areálu zachoval dodnes (fa.Zeolit). Na začátku 20.stol. se přestalo s vyvážením vysokopecní strusky na haldu. Do strusky odtékající z vysoké pece se zavedl silný proud vody za vzniku granulovaného struskového písku. Písek posloužil jako vhodná surovina pro výrobu cihel. Strusková cihelna byla postavena kolem roku 1900 při východním okraji hutě. Důležitým provozem pro činnost celé hutě byla již zmíněná slévárna a na ní navazující kovárny a mechanické dílny, které zabezpečovaly opravy nebo i výrobu vlastního technologického vybavení hutě. V areálu se nacházelo depo pro opravy kolejových vozidel KND…
Během let se nejrůznější provozy zaváděly nebo naopak rušily podle momentálních požadavků a potřeby. Výše uvedené provozy dávají základní představu o fungování Vojtěšské hutě. Výčet všech jejích provozů by vydal na několik dalších stran.
 |
| plán hutě z roku 1897 |
 |
| orotfotomapa huti z roku 1953 |
 |
| panoramatický snímek hutě z roku 1968 |