Vojtěšská huť byla založena v Kladně jen díky nálezu černého uhlí, které bylo možné koksovat. Bylo praktičtější založit huť v místě palivové základny, protože spotřeba koksu byla v železárnách největší. Dříve se pro metalurgické účely užívalo výhradně dřevěného uhlí, ale moderní kladenské vysoké pece užívaly od svého počátku koks, který vzniká suchou destilací uhelné směsi. Pražská železářská společnost (PŽS) se mylně domnívala, že bude využívat své vlastní zdroje a na dole Václav vystavěla v roce 1854 tři schaumburské koksárenské pece. Huť získala i prvenství v zavedení plamenných pecí systému Francois v roce 1859. Bohužel kladenský koks obsahoval příliš mnoho popele a síry a pro výrobu se svým složením vůbec nehodil. Vhodné uhlí huť kupovala z vrapických dolů nebo dolu Prokop. Jenže zásoby tohoto uhlí byly velice tenké a už za několik let musela PŽS koksovatelné uhlí do Kladna dovážet z Vestfálska nebo Horního Slezska. Všechny koksárenské baterie vznikaly v okolí dolu Václav zastaveného v roce 1882. Dodnes se této lokalitě, nebo také bývalé vrátnici KH č.3, říká na Václavce. Tady stály první úřední budovy PŽS. Jižním směrem odtud se nacházela pověstná nálezná jáma Kateřina Josefa, ve které v listopadu roku 1846 zastihl Jan Váňa hlavní kladenskou sloj.
Výrobu koksu ukončil Karl Wittgenstein, když se dostal do vedení PŽS a do Kladna nechal dovážet už jen hotový koks. Náklady na dopravu byly po vzniku první republiky příliš vysoké a huť byla nucena provádět řadu pokusů, jak obnovit výrobu kladenského koksu.
Rostoucí produkce železáren rozhodla v roce 1942 začít s výstavbou vlastní koksovny. Uhlí se i nadále dováželo a mísilo s kladenským. Přesto měla vlastní výroba význam už pro získávání druhotných produktů karbonizace, a to zejména vysoko-výhřevného plynu, dehtu, benzolu, amoniaku a síranu amonného. Chemický provoz koksovny byl proveden v Koppersově systému. Provoz koksovny byl zahájen v roce 1944 a v témže roce bylo vyrobeno 198 tisíc tun koksu. Rozšíření se koksovna dočkala ještě v roce 1955, kdy byly stávající dvě baterie rozšířeny o jednu baterii s 36 komorami. V roce 1967 byla zrušena koksovací baterie č.1 a zbývající dvě přešly po zrušení vysokopecního provozu v roce 1976 na výrobu otopového koksu. Výroba byla ukončena v druhé polovině 80. let a od té doby probíhala demolice areálu.
Monumentální železobetonové objekty mlýnu, zásobníku a zavážecí věže koksoven, zaprášené uhelným mourem v krajině zarostlé jen travou, vzbuzují opravdu silné emoce. Areál koksoven, který patří k ekologicky nejzatíženější oblasti areálu, je přístupný jen na vlastní nebezpečí...
TECHNOLOGIE KOKSÁRENSKÉHO PROVOZU
Hlavním technologickým dějem probíhajícím v provozu koksoven je tzv. suchá destilace (karbonizace) uhlí – přepalování uhelné směsi bez přístupu kyslíku (v neoxidační atmosféře). Uhelná směs je během tohoto procesu zahřívaná na teploty přes 1000 C po dobu několika hodin (až 20h). Produktem je koks, který se používá jako prvořadé redukční činidlo ve vysokých pecích. Jeho množství převyšuje množství ostatních surovin (železná ruda, vápno, příměsi,…) ve vysokopecní vsázce.
Během několika málo let před výstavbou koksoven byl vyvinut základní prototyp moderních koksovacích pecí společně s efektivním využíváním druhotných produktů karbonizace – vysoko-výhřevného koksárenského plynu a dalších cenných chemických látek. Nová technologie dokázala využít plynu k rekuperaci a předehřívání vzduchu přiváděného do pecí. Chemickou cestou se z plynu začal získávat dehet, LTO, atd.
U většiny těchto inovací stál německý inženýr Heinrich Koppers. Jeho vzory a vynálezy byly patentovány v mnoha státech světa. Není bez zajímavosti, že technologické řešení kladenských koksoven budovaných o pár let později – v době Protektorátu – nenavrhoval nikdo jiný než projekční kancelář Heinricha Kopperse. Není pochyb, že nové koksovny patřily ve své době k nejmodernějším provozům.
PROVOZ KOKSOVEN
Uhlí se po vyložení z vagonů a roztřídění skladovalo v druhovém zásobníku uhlí. Odtud se pomocí systému pásových dopravníků dostávalo přes mlýnici a směšovače už v podobě uhelného prachu do zavážecí věže. Uhelný prach putoval z věže samotíží do zavážecích vozů, které se vzápětí vyprázdnily do koksovacích pecí. Pece byly řazeny vedle sebe, vzájemně odděleny vyhřívanými stěnami. Řada těchto pecí tvořila tzv. baterii. Proces koksování (karbonizace) začal bezprostředně po zavážce. Odcházející koksárenský plyn byl jímán do hlavního sběrného vedení. Koksovací proces byl ukončen po 12 - 24 hodinách.
Koks se z baterie vytlačil pomocí speciálního pístu na vůz. Styk se vzdušným kyslíkem způsobil, že se koks ve voze okamžitě žhavil. Byl proto následně převezen do hasící věže, kde se uhasil množstvím vody, protřídil a dále putoval k vysokým pecím.
 |
| situační plánek areálu koksoven |
 |
| dobové foto |
 |
| současný stav |
 |
| zavážecí věž od východu |