Tři věže šachtových vápenných pecí patří k nejvýraznějším symbolům industriálního Kladna. Se svou třicetimetrovou výškou se řadí k nejvyšším vápenkám v Čechách. Projekt prvních dvou pecí pochází z roku 1927. Pece č. III. a IV. byly dostavěny v roce 1929 a do konečných pěti se rozrostly v roce 1940.
HISTORIE
S myšlenkou předpalovat vápno ve vápenných pecích, ve kterých by se vytápělo hrubě čištěným vysokopecním plynem, přišel Prof. J.Šárek. Výrazně se tak snížila spotřeba koksu ve vysoké peci. Vápenky byly vystavěny na místě bývalé rudné aglomerace podle plánu firmy Oberschlesische-Industrie-Bau A. G., Gleiwitz. Postavila je firma Pittel a Brausewetter Praha, násypy provedla firma Skorkovský, přístřešek bří Prášilové a spol. Pece mají monolitickou železobetonovou podstavu na kterou nasedá šachtová pec zděná v několika vrstvách. Vnější zdivo je vyzděno z červených cihel „zvonivek“, vnitřní zdivo, které přicházelo do styku se žárem, je ze šamotových cihel. V šachtě vápenky se nachází vnitřní kužel o průměru 4m.
Vápenec se pálil v prostoru mezi zdivem a vnitřním kuželem. Vápenec potřebný pro výrobu surového železa se do Kladna dovážel po Kladensko-Nučické dráze. Pražské železářské společnosti patřilo několik lomů v oblasti Tachlovic, kde byl vápenec pro hutní účely nejvhodnější. Kychtou pecí prošel například lom Velká Amerika u Mořiny.
K regulování přívodu vzduchu a čištění šachty vápenek sloužily četné otvory s litinovými dvířky po obvodu pece. Přístup k těmto otvorům zabezpečovalo sedm železných ochozů a několik pracovních plošin, propojených schodišti v různých výškách. Každá pec měla svůj výtah umístěný v prostoru mezi pecí a násypkou. Ačkoli je pec č. V. jen o pár let mladší je ukázkou technického pokroku. V projektu se ustoupilo od mohutné zděné konstrukce, pec dostala slabé zdivo a celokovový plášť.
Provoz vysokých pecí a na nich závislých vápenných pecí byl ukončen v roce 1976. Zbořeny byly první dvě pece, zbylé přišly o veškerou strojní technologii a jsou tedy jen torzem původních objektů. Navzdory tomu si zachovaly vysoce působivý vzhled. Díky svému technickému a historického významu byly pece prohlášeny v roce 2008 nemovitou kulturní památkou.
TECHNOLOGIE VÁPENNÝCH PECÍ
Vápenec je jednou ze základních surovin při výrobě surového železa ve vysoké peci. Je součástí vsázky jako struskotvorná přísada. Během tavby se vápenec vypaluje na vápno (uvolněním CO2), které se následně váže na hlušinu (obsaženou v rudě) za vzniku roztavené kapalné strusky. Ta chrání roztavené železo na jeho povrchu u dna vysoké pece před reakcí se vzdušným kyslíkem.
Přepálením vápence nikoli ve vysoké peci, kde topným médiem je koks, ale v peci vápenné, kde se dalo s výhodou použít laciného vysokopecního plynu, se tak spotřeba koksu výrazně snížila. To bylo pro kladenské železárny (vzhledem k problémům s koksovaním kladenského uhlí – viz „koksovny“) natolik významné, že se neváhalo s výstavbou hned pětice šachtových vápenných pecí.
Vytěžený vápenec se k vápenkám přivážel po železnici nad betonové zásobníky umístěné podél pecí. Mobilní kolejový drtič vápenec hrubě nadrtil a vysypával do zásobníků. Pod ústím násypek se vápenec zřejmě roztřídil a vhodná frakce dále putovala k šachtě výklopníku. Ten byl nesený ocelovou příhradovou konstrukcí do výšky pře 40m. Výklopník s vápencem se pomocí vratného mechanismu vysypal do hrdla – kychty pece.
Vápenné pece byly vytápěny vysokopecním plynem. Ten byl přiváděn do pece v cca 1/3 výšky pece. K regulaci teploty sloužilo množství otvorů ve třech výškových úrovních osazených litinovými dvířky. Vypálené vápno se vybíralo otvorem v podstavě pece a dál se opět samotížně sypalo do připravených vozů. Následná doprava vápna k vysokým pecím byla na cca 75m...
HISTORIE
S myšlenkou předpalovat vápno ve vápenných pecích, ve kterých by se vytápělo hrubě čištěným vysokopecním plynem, přišel Prof. J.Šárek. Výrazně se tak snížila spotřeba koksu ve vysoké peci. Vápenky byly vystavěny na místě bývalé rudné aglomerace podle plánu firmy Oberschlesische-Industrie-Bau A. G., Gleiwitz. Postavila je firma Pittel a Brausewetter Praha, násypy provedla firma Skorkovský, přístřešek bří Prášilové a spol. Pece mají monolitickou železobetonovou podstavu na kterou nasedá šachtová pec zděná v několika vrstvách. Vnější zdivo je vyzděno z červených cihel „zvonivek“, vnitřní zdivo, které přicházelo do styku se žárem, je ze šamotových cihel. V šachtě vápenky se nachází vnitřní kužel o průměru 4m.
Vápenec se pálil v prostoru mezi zdivem a vnitřním kuželem. Vápenec potřebný pro výrobu surového železa se do Kladna dovážel po Kladensko-Nučické dráze. Pražské železářské společnosti patřilo několik lomů v oblasti Tachlovic, kde byl vápenec pro hutní účely nejvhodnější. Kychtou pecí prošel například lom Velká Amerika u Mořiny.
K regulování přívodu vzduchu a čištění šachty vápenek sloužily četné otvory s litinovými dvířky po obvodu pece. Přístup k těmto otvorům zabezpečovalo sedm železných ochozů a několik pracovních plošin, propojených schodišti v různých výškách. Každá pec měla svůj výtah umístěný v prostoru mezi pecí a násypkou. Ačkoli je pec č. V. jen o pár let mladší je ukázkou technického pokroku. V projektu se ustoupilo od mohutné zděné konstrukce, pec dostala slabé zdivo a celokovový plášť.
Provoz vysokých pecí a na nich závislých vápenných pecí byl ukončen v roce 1976. Zbořeny byly první dvě pece, zbylé přišly o veškerou strojní technologii a jsou tedy jen torzem původních objektů. Navzdory tomu si zachovaly vysoce působivý vzhled. Díky svému technickému a historického významu byly pece prohlášeny v roce 2008 nemovitou kulturní památkou.
TECHNOLOGIE VÁPENNÝCH PECÍ
Vápenec je jednou ze základních surovin při výrobě surového železa ve vysoké peci. Je součástí vsázky jako struskotvorná přísada. Během tavby se vápenec vypaluje na vápno (uvolněním CO2), které se následně váže na hlušinu (obsaženou v rudě) za vzniku roztavené kapalné strusky. Ta chrání roztavené železo na jeho povrchu u dna vysoké pece před reakcí se vzdušným kyslíkem.
Přepálením vápence nikoli ve vysoké peci, kde topným médiem je koks, ale v peci vápenné, kde se dalo s výhodou použít laciného vysokopecního plynu, se tak spotřeba koksu výrazně snížila. To bylo pro kladenské železárny (vzhledem k problémům s koksovaním kladenského uhlí – viz „koksovny“) natolik významné, že se neváhalo s výstavbou hned pětice šachtových vápenných pecí.
Vytěžený vápenec se k vápenkám přivážel po železnici nad betonové zásobníky umístěné podél pecí. Mobilní kolejový drtič vápenec hrubě nadrtil a vysypával do zásobníků. Pod ústím násypek se vápenec zřejmě roztřídil a vhodná frakce dále putovala k šachtě výklopníku. Ten byl nesený ocelovou příhradovou konstrukcí do výšky pře 40m. Výklopník s vápencem se pomocí vratného mechanismu vysypal do hrdla – kychty pece.
Vápenné pece byly vytápěny vysokopecním plynem. Ten byl přiváděn do pece v cca 1/3 výšky pece. K regulaci teploty sloužilo množství otvorů ve třech výškových úrovních osazených litinovými dvířky. Vypálené vápno se vybíralo otvorem v podstavě pece a dál se opět samotížně sypalo do připravených vozů. Následná doprava vápna k vysokým pecím byla na cca 75m...
 |
| situační plán a řez vápenek |
 |
| dobové foto vápenek, v pozadí vysoká pec |
 |
| současný stav |