Vítejte na stránkách občanského sdružení KLADNO-KONĚV, o.s.
Chceme vás seznámit s areálem bývalé Vojtěšské huti /Huti Koněv na Kladně, s jeho bohatou historií, současným stavem a možnou budoucí podobou!
A našimi aktivitami, které mají za cíl, aby ona možná budoucí podoba tohoto území byla co nejlepší...
Stále nás překvapuje, kolik lidí má zájem o tuto - pro mnohé - spustlou lokalitu ve městě Kladně!
Pokusili jsme se proto nějak seskupit nám známé informace a podklady o areálu bývalých kladenských železáren a připíchnout je na internet, aby byly lehce přístupné. "Badatelé", kteří se do studia areálu chtějí ponořit podrobněji, nechť nás kontaktují, vyzbrojíme je dalšími materiály, které na stránkách z vícero důvodů nejsou...
Taktéž poskytujeme a nadále rádi poskytneme většinu našich materiálů studentům, kteří areál Huti Koněv / Vojtěšské huti zpracovávají jako studentské práce nejen na školách architektury...
...
Budoucnost areálu?
Kde začít se seriozní prognozou? Může nám z části napovědět Územní plán sídelního útvaru města Kladno (ÚpK). Ten dodnes celé území pojímá jako průmyslovou zónu, kde jiné využití než průmyslová výroba není možné. Od dob zpracování tohoto stále platného územního plánu již uplynulo více než 13 let. Za tu dobu však došlo k jistému posunu ve společnosti, ke změně postojů k průmyslovému děditství a docenění jeho významu. Mnohaletá, leckdy donquijotská práce několika málo iniciativ v čele s VCPD pootočila kormidlem směrem k respektování tohoto fenoménu. Jejich aktivita, která se soustředila na Kladně především právě kolem areálu Koněv, snad pomalu přináší ovoce.
Hodnoty průmyslového děditství jsou reflektovány v nově se rodícím územním plánu. V návrhu zadání (první fáze při pořízení nového ÚpK) je areál bývalé hutě pojímán jako koláž mnoha funkcí. Budoucí využití území areálu by mělo zahrnovat jak plochy pro průmysl, tak i plochy pro smíšené, komerční a rekreační využití. A to především v závistosti na rozmístění dochovalých průmyslových objektů jako ohnisek rozvoje území. Tedy v případě jejich nového využití. Doufejme, že se takový přístup v dalších fázích pořizování UP opět nestočí do strnulých dogmat. Citlivý a přesto odvážný UP je totiž jedním z předpokladů skutečného rozvoje areálu.
Na druhou stranu i precizní územní plán nemusí znamenat zásadní podmínku pro vykročení správným směrem na cestě k celkové regeneraci areálu. Jak upozorňuje prof. Zavřel(* pro tak složité, rozsáhlé a zdevastované území jako je kladenský areál nelze aplikovat obecné procesy územního plánování. Je třeba zvolit daleko flexibilnější přístup k regeneraci areálu než co nabízí proces územního plánování vhodný již pro stabilizovaná městská území. Jak uvádí Zavřel na příkladu regenerace rotterdamských přístavů, "důvodem byly hlavně průběžně se měnící podmínky realitního trhu a tudíž potřeba měnit strategii rozvoje za pochodu". Vznikl jakýsi "ad hoc" urbanismus reagující na mnohé problémy, s možností pružné změny a doplnění, jehož výsledkem je pozoruhodná různorodost a vyvarování se "oné nudné základní ideje" formálních urbanistických konceptů. Spolu s tímto "otevřeným urbanistickým plánem" se vyprofilovala i strategie regenerace. "Rozsáhlé území bývá vyňato z normálního procesu územního plánování a je mu udělěn jakýsi speciální statut. K tomu patří i typ vlastního projektového mamagementu, v němž se potkávají urbanisté se specialisty dopravními a síťovými" ... spolu se soukromými developery, kteří dobře znají aktuální situaci na trhu s nemovitostmi.
Jisté je, že budoucnost areálu Koněv ovlivní i stavební záměry v území, které jsou již v projektové přípravě. Jejich plánované realizaci předcházely i jaksi "narychlo" provedené změny platného ÚpK. Prvním významným záměrem, který taktéž ovlivní budoucnost areálu Koněv, je stavba obchodního centra Interspar v místě bývalé válcovny Jemná IV. a V. (tzv. "Maďarka") pod kladenským autobusovým nádražím. Na tento záměr je vydáno územní rozhodnutí. Od demolice válcovny v roce 2008 se žádná stavební aktivita nekoná. Můžeme jen doufat, že to není pověstný klid před bouří a nepředznamenává tak faktickou a neodvratnou realizaci záměru. Obáváme se, že stavba tak, jak je navržena, bude představovat těžko překonatelnou bariéru mezi centrem města a areálem. Realizací záměru by tak na desítky let došlo opětovně k omezení vazeb území bývalé hutě s městem. Plocha pod autobusovým nádražím je vstupní branou do areálu a její budoucí zastavění je třeba řešit citlivě a s vědomím si jejího významu. Koneckonců to jasně naznačují i mnohé uvedené studentské projekty ...
Uvedené stavební záměry přesto nejsou rozhodující pro budoucí využití areálu. Rozhodujícím momentem v rozvoji/stagnaci této lokality je a bude obecný přístup k tomuto problému. Zda-li zůstaneme u rezignace a sníříme se s jednodušším řešením nebo zda budeme hledat často složité cesty, jak dnes ze zcela neutěšeného stavu areálu vytvořit svéráznou a prosperující část města...
(* "Pokus o strategii regenerace průmyslového areálu", Druhý dech průmyslové architektury, VCPD, 2007
Sdružení je dobrovolným, nevládním a neziskovým občanským sdružením (OS), vzniklým podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění. Sdružení je právnickou osobou podle českého práva.
Činnost a cíle OS:
1) Hlavní činností a cílem OS je ochrana přírody a krajiny, hledání rovnováhy životního prostředí v zájmovém území. Zájmové území – místní příslušnost - je vymezena zejména územím města Kladna a jeho okolím.
Mezi vedlejší činnosti a cíle OS patří:
2) upozorňovat veřejnost na Kladensku na:
-obecnou problematiku průmyslových areálů, jejich možnou revitalizaci, na možnosti transformace a oživení těchto areálů
-specifické problémy průmyslového areálu KONĚV (bývalá Vojtěšská huť) a dalšího kladenského industriálu, pojmenování a definování základních problémů, kladů a nedostatků budoucího rozvoje.
3) šířit osvětovou činnost na toto téma mezi členskou i nejširší veřejností zejména na Kladně s cílem rozvinout veřejný dialog o budoucnosti průmyslového dědictví na Kladensku.
4) aktivně vstupovat do debat a diskuzí na téma: budoucnost a proměny Kladna, proměny krajiny a životního prostředí Kladenska
- aktivně se podílet na rozhodování o rozvoji města účastí ve správních řízeních, a to konkrétně v řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny.
5) stát se interdisciplinárním prostředníkem pro hledání forem, východisek a zdrojů obnovy areálu.
6) poskytovat sesbírané informace všem zájemcům, jejichž cíle jsou v souladu s cíli OS
7) spolupráce na přípravě, organizování a realizaci bienále Industriální stopy.
8) pořizování, mapování, sběr a popřípadě archivace materiálů týkající se (byť jen vzdáleně) průmyslového areálu Koněv (bývalá Vojtěšská huť) a jiných industriálních objektů či areálů na Kladensku
9) pěstovat pozitivní, hrdý a svébytný vztah a odpovědnost obyvatel Kladenska ke zdejší krajině, prostředí, minulosti a dědictví jakožto podmínky trvale udržitelného rozvoje.
Formy činnosti OS:
a) tvorba výstavních, informačních a propagačních posterů, letáků,…a jejich prezentace
b) zajištěním vzniku, správy a provozu vlastních webových stránek
c) sběr informací, podnětů a jejich vklad do internetové databáze,
d) účast na veřejných projednáváních změn UP, využívat práv účastníka správních řízení
e) informační činnost pro členy sdružení i veřejnost
f) zajišťování finančních prostředků k úhradě nákladů sdružení.
Členství v OS:
Členy OS mohou být fyzické osoby starší 15 let a také právnické osoby (kolektivní členství). Čestným členem může být fyzická i právnická osoba. O přijetí rozhoduje valná hromada na svém nejbližším jednání ...
... více – viz Stanovy
Jmenný seznam členů OS:
Ing.arch.Václav Kruliš
Mgr.Ing.arch. Jana Halenková
Ing.arch.Tomáš Lapka
Bc. Ivan Náprstek
Bc. Eva Baarová
Mgr. Olga Krulišová
MgA. Tomáš Voldráb
Daniel Pikla
Výstava
Výstava v Zámecké galerii města Kladna (24.6.-31.10.2011) soustředila desítku studentských projektů vzniklých mezi lety 2004 až 2010 na nejen architektonických školách nejen v ČR. Věnují se území opuštěného průmyslového areálu z urbanistického nadhledu, jindy v detailu či s konceptuální nadsázkou. Výhodou autorů je, že nejsou svázáni předsudky, neohlížejí se na úřední pravidla, nemusejí vnímat nelehce proniknutelné lobbistické či majetkové zájmy.
Nutné je zde zdůraznit, že v návaznosti na sérii mezinárodních bienále Industriální stopy (2005, 2007, 2009, 2011), do jejichž akcí se každým druhým rokem Kladno aktivně zapojuje, hledají vystavené projekty nový vztah k zapomenutým, odstrčeným či zašantročeným místům po zaniklé industriální éře, zbystřují pozornost a zájem, provokují fantazii. Mohly by se stát odrazovým můstkem, východiskem pro potřebnou změnu...
Katalog výstavy "Vojtěšská huť ve studentských projektech" je k náhledu níže. Tištěná verze je k zakoupení v Informačním centru Kladno, Floriánské náměstí 103, Kladno (zde) nebo ho lze objednat mailem (viz sekce kontakt)...
Komentované prohlídky
Pořádáme veřejné komentované prohlídky po naučné stezce "Industriální cesta Vojtěšskou hutí". Jejich intenzita vzrůstá během konání bienále Industriální stopy v téměř týdenních intervalech...
Další komentovaná prohlídka areálem bude avizována na úvodní straně!
Dle našich kapacit jsme schopni zajistit komentovanou prohlídku i na vyžádání! Neváhejte nás kontaktovat...
Mapa naučné stezky
Pro zdolání "Industriální cesty" je třeba mapky areálu s vyznačením veřejných komunikací a jednotlivých info-panelů...
O naučné stezce
Naučná stezka s názvem "Industriální cesta Vojtěšskou hutí" je pokusem přilákat (nejen) obyvatele Kladna do areálu bývalé slavné hutě, seznámit je s jeho historií, poodhalit tajemná zákoutí a tak s nimi sdílet kouzlo tohoto místa. Stezka volně navazuje na projekt „Industriální cesty českým Středozápadem“ zpracovaný VCPD v roce 2007...
Vytvořit naučnou stezku po průmyslovém areálu, který se stává sociálně vyloučeným územím v centru města, skýtá jistá úskalí. Od počátku jsme si byli vědomi nutnosti zhotovit info-panely robustní a „nerozbitné“. Proto jsme jako materiál pro info-panely zvolili beton. Takový betonový info-panel musí být ovšem řádně založen, aby nedošlo k jeho překlopení a možnému ohrožení bezpečnosti lidí. Bylo nezbytné vypracovat dokumentaci stavby k územnímu souhlasu. Ten jsme získali v 04/2009. Info-panely jsou umístěny na pozemcích města Kladna, jeden na pozemku soukromého subjektu. Majitelům patří dík za to, že nám v tomto vyšli vstříc...
Realizaci projektu jsme dokončili k avizovanému datumu otevření naučné stezky. Předcházela tomu samotná výroba betonových info-panelů (panelárna Těšovice), stavba betonových základových patek, výroba ocelové konstrukce založení, výroba plexi-desek, polepových folií, montáž desek pomocí bezpečnostních šroubů, atd.
Slavnostní otevření stezky proběhlo 19.09.2009 ve 14:00 jako jedna z akcí, která na Kladně proběhla v rámci 5.bienále „Industriální stopy2009“. Poté následovala 1.komentovaná prohlídka areálem po naučné stezce. V dalších týdnech byly komentované prohlídky pro velký úspěch 3x opakovány... Součástí zbudování naučné stezky bylo i zpracování interaktivního CD-nosiče obsahující virtuální prohlídku areálu po naučné stezce, doplněnou i o unikátní filmové sekvence z Filmových týdeníků atd. CD-nosiče včetně mapy stezky ve formě bookletu byly k dispozici návštěvníkům při otevření naučné stezky, několik málo kusů máme v archivu sdružení a jsou na vyžádání k dispozici...
Slavnostní otevření stezky proběhlo 19.09.2009 ve 14:00 jako jedna z akcí, která na Kladně proběhla v rámci 5.bienále „Industriální stopy2009“. Poté následovala 1.komentovaná prohlídka areálem po naučné stezce. V dalších týdnech byly komentované prohlídky pro velký úspěch 3x opakovány... Součástí zbudování naučné stezky bylo i zpracování interaktivního CD-nosiče obsahující virtuální prohlídku areálu po naučné stezce, doplněnou i o unikátní filmové sekvence z Filmových týdeníků atd. CD-nosiče včetně mapy stezky ve formě bookletu byly k dispozici návštěvníkům při otevření naučné stezky, několik málo kusů máme v archivu sdružení a jsou na vyžádání k dispozici...
 |
| realizace - výkopové práce |
 |
| realizace - betonáž základových pasů |
 |
| realizace - svařování |
Následující knihy s industriální tématikou jsou na vyžádání k zapůjčení:
- Vojtěšská huť ve studentských projektech, KLADNO-KONĚV,o.s., 2012
- Tvář průmyslové doby - svědectví fotografie, Vladislava Valchářová, VCPD, 2007
- Průmyslové dědictví/2 ve vzduchoprázdnu..., Benjamin Fragner, VCPD, 2010
- Co jsme si zbořili - bilance mizející průmyslové éry, Benjamin Fragner, Jan Zikmund, ČVUT, 2009
- Druhý dech průmyslové architektury, Petr Vorlík, ČVUT/VCPD, 2007
- Pražský industriál, Lukáš Beran, Vladislava Valchářová, VCPD, 2005
- Současný český industriál, katalog k výstavě v GJF, Dan Merta, GJF, 2012
- Technické památky středočeského kraje, Jiří Majer, Zdeněk Rasl, Karel Černý, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Stř.kraje, 1987
- SHUT DOWN Industrial ruins in the East, katalog k výstavě, Christoph Lingg, Theiss Vienna, 2007
- Old industries in SHANGHAI, Chen Haiwen, Shanghai Peoples Fine Art Publishing House, 2010
- Industriální topografie/Ústecký kraj, kolektiv editorů, ČVUT VCPD, 2011
- Krásná černobílá Poldi - Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně, Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová, Společnost Poldi Hutte, s.r.o., 2007
- Průvodce po industriální minulosti a technických památkách Středočeského kraje, Eva Dvořáková, Šárka Jiroušková, Jan Pešta, Nakladatelství Titanik, 2007
- Černočerná Mayrau, Dagmar Šubrtová, Arteum, 2009
- Průmyslové dědictví, sborník příspěvků..., Benjamin Fragner, VCPD, 2008
Vápenky
Tři věže šachtových vápenných pecí patří k nejvýraznějším symbolům industriálního Kladna. Se svou třicetimetrovou výškou se řadí k nejvyšším vápenkám v Čechách. Projekt prvních dvou pecí pochází z roku 1927. Pece č. III. a IV. byly dostavěny v roce 1929 a do konečných pěti se rozrostly v roce 1940.
HISTORIE
S myšlenkou předpalovat vápno ve vápenných pecích, ve kterých by se vytápělo hrubě čištěným vysokopecním plynem, přišel Prof. J.Šárek. Výrazně se tak snížila spotřeba koksu ve vysoké peci. Vápenky byly vystavěny na místě bývalé rudné aglomerace podle plánu firmy Oberschlesische-Industrie-Bau A. G., Gleiwitz. Postavila je firma Pittel a Brausewetter Praha, násypy provedla firma Skorkovský, přístřešek bří Prášilové a spol. Pece mají monolitickou železobetonovou podstavu na kterou nasedá šachtová pec zděná v několika vrstvách. Vnější zdivo je vyzděno z červených cihel „zvonivek“, vnitřní zdivo, které přicházelo do styku se žárem, je ze šamotových cihel. V šachtě vápenky se nachází vnitřní kužel o průměru 4m.
Vápenec se pálil v prostoru mezi zdivem a vnitřním kuželem. Vápenec potřebný pro výrobu surového železa se do Kladna dovážel po Kladensko-Nučické dráze. Pražské železářské společnosti patřilo několik lomů v oblasti Tachlovic, kde byl vápenec pro hutní účely nejvhodnější. Kychtou pecí prošel například lom Velká Amerika u Mořiny.
K regulování přívodu vzduchu a čištění šachty vápenek sloužily četné otvory s litinovými dvířky po obvodu pece. Přístup k těmto otvorům zabezpečovalo sedm železných ochozů a několik pracovních plošin, propojených schodišti v různých výškách. Každá pec měla svůj výtah umístěný v prostoru mezi pecí a násypkou. Ačkoli je pec č. V. jen o pár let mladší je ukázkou technického pokroku. V projektu se ustoupilo od mohutné zděné konstrukce, pec dostala slabé zdivo a celokovový plášť.
Provoz vysokých pecí a na nich závislých vápenných pecí byl ukončen v roce 1976. Zbořeny byly první dvě pece, zbylé přišly o veškerou strojní technologii a jsou tedy jen torzem původních objektů. Navzdory tomu si zachovaly vysoce působivý vzhled. Díky svému technickému a historického významu byly pece prohlášeny v roce 2008 nemovitou kulturní památkou.
TECHNOLOGIE VÁPENNÝCH PECÍ
Vápenec je jednou ze základních surovin při výrobě surového železa ve vysoké peci. Je součástí vsázky jako struskotvorná přísada. Během tavby se vápenec vypaluje na vápno (uvolněním CO2), které se následně váže na hlušinu (obsaženou v rudě) za vzniku roztavené kapalné strusky. Ta chrání roztavené železo na jeho povrchu u dna vysoké pece před reakcí se vzdušným kyslíkem.
Přepálením vápence nikoli ve vysoké peci, kde topným médiem je koks, ale v peci vápenné, kde se dalo s výhodou použít laciného vysokopecního plynu, se tak spotřeba koksu výrazně snížila. To bylo pro kladenské železárny (vzhledem k problémům s koksovaním kladenského uhlí – viz „koksovny“) natolik významné, že se neváhalo s výstavbou hned pětice šachtových vápenných pecí.
Vytěžený vápenec se k vápenkám přivážel po železnici nad betonové zásobníky umístěné podél pecí. Mobilní kolejový drtič vápenec hrubě nadrtil a vysypával do zásobníků. Pod ústím násypek se vápenec zřejmě roztřídil a vhodná frakce dále putovala k šachtě výklopníku. Ten byl nesený ocelovou příhradovou konstrukcí do výšky pře 40m. Výklopník s vápencem se pomocí vratného mechanismu vysypal do hrdla – kychty pece.
Vápenné pece byly vytápěny vysokopecním plynem. Ten byl přiváděn do pece v cca 1/3 výšky pece. K regulaci teploty sloužilo množství otvorů ve třech výškových úrovních osazených litinovými dvířky. Vypálené vápno se vybíralo otvorem v podstavě pece a dál se opět samotížně sypalo do připravených vozů. Následná doprava vápna k vysokým pecím byla na cca 75m...
HISTORIE
S myšlenkou předpalovat vápno ve vápenných pecích, ve kterých by se vytápělo hrubě čištěným vysokopecním plynem, přišel Prof. J.Šárek. Výrazně se tak snížila spotřeba koksu ve vysoké peci. Vápenky byly vystavěny na místě bývalé rudné aglomerace podle plánu firmy Oberschlesische-Industrie-Bau A. G., Gleiwitz. Postavila je firma Pittel a Brausewetter Praha, násypy provedla firma Skorkovský, přístřešek bří Prášilové a spol. Pece mají monolitickou železobetonovou podstavu na kterou nasedá šachtová pec zděná v několika vrstvách. Vnější zdivo je vyzděno z červených cihel „zvonivek“, vnitřní zdivo, které přicházelo do styku se žárem, je ze šamotových cihel. V šachtě vápenky se nachází vnitřní kužel o průměru 4m.
Vápenec se pálil v prostoru mezi zdivem a vnitřním kuželem. Vápenec potřebný pro výrobu surového železa se do Kladna dovážel po Kladensko-Nučické dráze. Pražské železářské společnosti patřilo několik lomů v oblasti Tachlovic, kde byl vápenec pro hutní účely nejvhodnější. Kychtou pecí prošel například lom Velká Amerika u Mořiny.
K regulování přívodu vzduchu a čištění šachty vápenek sloužily četné otvory s litinovými dvířky po obvodu pece. Přístup k těmto otvorům zabezpečovalo sedm železných ochozů a několik pracovních plošin, propojených schodišti v různých výškách. Každá pec měla svůj výtah umístěný v prostoru mezi pecí a násypkou. Ačkoli je pec č. V. jen o pár let mladší je ukázkou technického pokroku. V projektu se ustoupilo od mohutné zděné konstrukce, pec dostala slabé zdivo a celokovový plášť.
Provoz vysokých pecí a na nich závislých vápenných pecí byl ukončen v roce 1976. Zbořeny byly první dvě pece, zbylé přišly o veškerou strojní technologii a jsou tedy jen torzem původních objektů. Navzdory tomu si zachovaly vysoce působivý vzhled. Díky svému technickému a historického významu byly pece prohlášeny v roce 2008 nemovitou kulturní památkou.
TECHNOLOGIE VÁPENNÝCH PECÍ
Vápenec je jednou ze základních surovin při výrobě surového železa ve vysoké peci. Je součástí vsázky jako struskotvorná přísada. Během tavby se vápenec vypaluje na vápno (uvolněním CO2), které se následně váže na hlušinu (obsaženou v rudě) za vzniku roztavené kapalné strusky. Ta chrání roztavené železo na jeho povrchu u dna vysoké pece před reakcí se vzdušným kyslíkem.
Přepálením vápence nikoli ve vysoké peci, kde topným médiem je koks, ale v peci vápenné, kde se dalo s výhodou použít laciného vysokopecního plynu, se tak spotřeba koksu výrazně snížila. To bylo pro kladenské železárny (vzhledem k problémům s koksovaním kladenského uhlí – viz „koksovny“) natolik významné, že se neváhalo s výstavbou hned pětice šachtových vápenných pecí.
Vytěžený vápenec se k vápenkám přivážel po železnici nad betonové zásobníky umístěné podél pecí. Mobilní kolejový drtič vápenec hrubě nadrtil a vysypával do zásobníků. Pod ústím násypek se vápenec zřejmě roztřídil a vhodná frakce dále putovala k šachtě výklopníku. Ten byl nesený ocelovou příhradovou konstrukcí do výšky pře 40m. Výklopník s vápencem se pomocí vratného mechanismu vysypal do hrdla – kychty pece.
Vápenné pece byly vytápěny vysokopecním plynem. Ten byl přiváděn do pece v cca 1/3 výšky pece. K regulaci teploty sloužilo množství otvorů ve třech výškových úrovních osazených litinovými dvířky. Vypálené vápno se vybíralo otvorem v podstavě pece a dál se opět samotížně sypalo do připravených vozů. Následná doprava vápna k vysokým pecím byla na cca 75m...
 |
| situační plán a řez vápenek |
 |
| dobové foto vápenek, v pozadí vysoká pec |
 |
| současný stav |
Rudné zásobníky
HISTORIE
Základní rudnou vsázkou pro kladenskou Vojtěšskou huť byly chamosity, jejíž rozsáhlá naleziště byla objevena v okolí Nučic. Se záměrem vybudovat moderní železárny zakoupilo Kladenské kamenouhelné těžařstvo v roce 1849 dva doly v Nučicích a tři doly u Jinočan. V roce 1857 už měla nově vzniklá Pražská železářská společnost dokonce 60 rudných dolů. Zásobování železárny bylo v roce 1858 vyřešeno zprovozněním Kladensko–Nučické dráhy, po které se do Kladna dovážela nejen ruda, ale i vápenec z lomů u Tachlovic a Mořiny. Kvalita nučických rud byla velmi kolísavá a předně, obsahovala příliš mnoho fosforu, který výrazně zhoršoval kvalitu surového železa. Vlastní rudná základna se stala pro PŽS černou můrou, se kterou si do vynálezu Thomasova pochodu nevěděla rady. Známý odborník H. Beitter dokonce odmítl místo ředitele a huť s podobnou surovinovou základnou označil za pochybnou investici.
V prvních obdobích byly rudy zpracovávány surové, později byla část rud pražena v pražicích pecích. J. Jacobi, ředitel a vynalézavý technik, zavedl vyluhování za účelem snížení obsahu síry. Nučická ruda se namáčela v hlubokých bazénech, které stály v místech vápenných pecí. Vojtěšská huť byla schopna s takto upravenými rudami vyrábět slévárenské šedé surové železo. V roce 1875 byla postavena bessemerova ocelárna se dvěma konvertory, jejíž jedna část s novorománskými štíty dosud stojí. Bessemerův pochod vylučoval fosfornatou nučickou rudu a huť byla závislá na dovozu. Už v roce 1863 PŽS dováží kvalitní železné rudy z bavorského Ambergu a později i rakouské siderity či švédské magnetity. Obrovský převrat v železářství vyvolal vynález angličana S.G. Thomase, který dokázal se zásaditou vyzdívkou v konvertoru odfosfořit surové železo a vyrobit z něho ocel. PŽS se tohoto patentu ihned chopila a již několik týdnů po úspěšném pokusu v Middlesbroughu byla v Kladně sfoukána první Thomasova tavba na evropské pevnině. Stalo se tak mezi 11. a 13. květnem 1879.
Objekt nového rudiště byl dokončen v roce 1949. Mohutná železobetonová stavba sloužila k ukládání železné rudy před zavážkou do vysoké pece. Po železniční estakádě zajížděly nákladní vlaky s rudou nad bunkry, kde byly vysypány. Ve spodní části zásobníků, které se nacházejí pod úrovní železáren, se ruda podle množství sypala do připravených kruhových nádob. Odtud byly nádoby vyzvednuty výtahem a po ocelové mostní konstrukci dopraveny nad kychtu vysoké pece. Konstrukce vysokých pecí s výtahy rudiště nabízely skutečně monstrózní pohled. Ocelové mosty ještě jednou převyšovaly současnou hmotu zásobníků. V roce 1947 byly do Kladna dovezeny první vagóny sovětské rudy z dolu v Krivém Rogu po roce 1950 už tvoří většinu rudné vsázky. Těžba v Nučicích byla ukončena v roce 1964.
TECHNOLOGIE
Rudné zásobníky neboli rudiště postavené v kladenských železárnách v roce 1949 sloužilo jedinému účelu: skladování a následnému zavážení vysokých pecí železnou rudou. Zásobníky se plnily přímo z vagónů. Vlak táhnoucí až 18 těchto vagónů se přes železniční vlečku dostal na estakádu, stočil se o 180 a z východního čela rudiště vjel ve výšce přes 13m nad terénem přímo do objektu. Kromě nosného železo-beton. roštu nesoucího 2 dráhy železničních kolejí a pochozí lávku zde byla jen hloubka přes 13m k ústí násypek, do kterých se ruda z vagónu jednoduše vysypávala.
Pro transport rudy z útrob rudiště (pod úrovní terénu) k sazebně vysokých pecí (ve výšce několika desítek metrů) na vzdálenost okolo 70m se vystavěla obří příhradová konstrukce. Ta sloužila jednak jako samotné výtahy pro nádoby s rudou, jednak k její horizontální dopravě k pecím. Výtahy byly přimknuty a ukotveny k rudišti v místech mezi 4 beton.konzolami na podélné straně objektu. Konstrukce se demontovala záhy po ukončení vysokopecního provozu. Přesný tvar a velikost konstrukce nám dosud není znám. Lze jen odhadovat z několika málo dochovaných fotografií…
V prvních obdobích byly rudy zpracovávány surové, později byla část rud pražena v pražicích pecích. J. Jacobi, ředitel a vynalézavý technik, zavedl vyluhování za účelem snížení obsahu síry. Nučická ruda se namáčela v hlubokých bazénech, které stály v místech vápenných pecí. Vojtěšská huť byla schopna s takto upravenými rudami vyrábět slévárenské šedé surové železo. V roce 1875 byla postavena bessemerova ocelárna se dvěma konvertory, jejíž jedna část s novorománskými štíty dosud stojí. Bessemerův pochod vylučoval fosfornatou nučickou rudu a huť byla závislá na dovozu. Už v roce 1863 PŽS dováží kvalitní železné rudy z bavorského Ambergu a později i rakouské siderity či švédské magnetity. Obrovský převrat v železářství vyvolal vynález angličana S.G. Thomase, který dokázal se zásaditou vyzdívkou v konvertoru odfosfořit surové železo a vyrobit z něho ocel. PŽS se tohoto patentu ihned chopila a již několik týdnů po úspěšném pokusu v Middlesbroughu byla v Kladně sfoukána první Thomasova tavba na evropské pevnině. Stalo se tak mezi 11. a 13. květnem 1879.
Objekt nového rudiště byl dokončen v roce 1949. Mohutná železobetonová stavba sloužila k ukládání železné rudy před zavážkou do vysoké pece. Po železniční estakádě zajížděly nákladní vlaky s rudou nad bunkry, kde byly vysypány. Ve spodní části zásobníků, které se nacházejí pod úrovní železáren, se ruda podle množství sypala do připravených kruhových nádob. Odtud byly nádoby vyzvednuty výtahem a po ocelové mostní konstrukci dopraveny nad kychtu vysoké pece. Konstrukce vysokých pecí s výtahy rudiště nabízely skutečně monstrózní pohled. Ocelové mosty ještě jednou převyšovaly současnou hmotu zásobníků. V roce 1947 byly do Kladna dovezeny první vagóny sovětské rudy z dolu v Krivém Rogu po roce 1950 už tvoří většinu rudné vsázky. Těžba v Nučicích byla ukončena v roce 1964.
TECHNOLOGIE
Rudné zásobníky neboli rudiště postavené v kladenských železárnách v roce 1949 sloužilo jedinému účelu: skladování a následnému zavážení vysokých pecí železnou rudou. Zásobníky se plnily přímo z vagónů. Vlak táhnoucí až 18 těchto vagónů se přes železniční vlečku dostal na estakádu, stočil se o 180 a z východního čela rudiště vjel ve výšce přes 13m nad terénem přímo do objektu. Kromě nosného železo-beton. roštu nesoucího 2 dráhy železničních kolejí a pochozí lávku zde byla jen hloubka přes 13m k ústí násypek, do kterých se ruda z vagónu jednoduše vysypávala.
Pro transport rudy z útrob rudiště (pod úrovní terénu) k sazebně vysokých pecí (ve výšce několika desítek metrů) na vzdálenost okolo 70m se vystavěla obří příhradová konstrukce. Ta sloužila jednak jako samotné výtahy pro nádoby s rudou, jednak k její horizontální dopravě k pecím. Výtahy byly přimknuty a ukotveny k rudišti v místech mezi 4 beton.konzolami na podélné straně objektu. Konstrukce se demontovala záhy po ukončení vysokopecního provozu. Přesný tvar a velikost konstrukce nám dosud není znám. Lze jen odhadovat z několika málo dochovaných fotografií…
 |
| rudiště s mostní konstrukcí |
 |
| dobové foto - betonáž násypníků |
 |
| současný celkový pohled |
 |
| výsypky pod terénem |
Koksovny
HISTORIE
Vojtěšská huť byla založena v Kladně jen díky nálezu černého uhlí, které bylo možné koksovat. Bylo praktičtější založit huť v místě palivové základny, protože spotřeba koksu byla v železárnách největší. Dříve se pro metalurgické účely užívalo výhradně dřevěného uhlí, ale moderní kladenské vysoké pece užívaly od svého počátku koks, který vzniká suchou destilací uhelné směsi. Pražská železářská společnost (PŽS) se mylně domnívala, že bude využívat své vlastní zdroje a na dole Václav vystavěla v roce 1854 tři schaumburské koksárenské pece. Huť získala i prvenství v zavedení plamenných pecí systému Francois v roce 1859. Bohužel kladenský koks obsahoval příliš mnoho popele a síry a pro výrobu se svým složením vůbec nehodil. Vhodné uhlí huť kupovala z vrapických dolů nebo dolu Prokop. Jenže zásoby tohoto uhlí byly velice tenké a už za několik let musela PŽS koksovatelné uhlí do Kladna dovážet z Vestfálska nebo Horního Slezska. Všechny koksárenské baterie vznikaly v okolí dolu Václav zastaveného v roce 1882. Dodnes se této lokalitě, nebo také bývalé vrátnici KH č.3, říká na Václavce. Tady stály první úřední budovy PŽS. Jižním směrem odtud se nacházela pověstná nálezná jáma Kateřina Josefa, ve které v listopadu roku 1846 zastihl Jan Váňa hlavní kladenskou sloj.
Výrobu koksu ukončil Karl Wittgenstein, když se dostal do vedení PŽS a do Kladna nechal dovážet už jen hotový koks. Náklady na dopravu byly po vzniku první republiky příliš vysoké a huť byla nucena provádět řadu pokusů, jak obnovit výrobu kladenského koksu.
Rostoucí produkce železáren rozhodla v roce 1942 začít s výstavbou vlastní koksovny. Uhlí se i nadále dováželo a mísilo s kladenským. Přesto měla vlastní výroba význam už pro získávání druhotných produktů karbonizace, a to zejména vysoko-výhřevného plynu, dehtu, benzolu, amoniaku a síranu amonného. Chemický provoz koksovny byl proveden v Koppersově systému. Provoz koksovny byl zahájen v roce 1944 a v témže roce bylo vyrobeno 198 tisíc tun koksu. Rozšíření se koksovna dočkala ještě v roce 1955, kdy byly stávající dvě baterie rozšířeny o jednu baterii s 36 komorami. V roce 1967 byla zrušena koksovací baterie č.1 a zbývající dvě přešly po zrušení vysokopecního provozu v roce 1976 na výrobu otopového koksu. Výroba byla ukončena v druhé polovině 80. let a od té doby probíhala demolice areálu.
Monumentální železobetonové objekty mlýnu, zásobníku a zavážecí věže koksoven, zaprášené uhelným mourem v krajině zarostlé jen travou, vzbuzují opravdu silné emoce. Areál koksoven, který patří k ekologicky nejzatíženější oblasti areálu, je přístupný jen na vlastní nebezpečí...
TECHNOLOGIE KOKSÁRENSKÉHO PROVOZU
Hlavním technologickým dějem probíhajícím v provozu koksoven je tzv. suchá destilace (karbonizace) uhlí – přepalování uhelné směsi bez přístupu kyslíku (v neoxidační atmosféře). Uhelná směs je během tohoto procesu zahřívaná na teploty přes 1000 C po dobu několika hodin (až 20h). Produktem je koks, který se používá jako prvořadé redukční činidlo ve vysokých pecích. Jeho množství převyšuje množství ostatních surovin (železná ruda, vápno, příměsi,…) ve vysokopecní vsázce.
Během několika málo let před výstavbou koksoven byl vyvinut základní prototyp moderních koksovacích pecí společně s efektivním využíváním druhotných produktů karbonizace – vysoko-výhřevného koksárenského plynu a dalších cenných chemických látek. Nová technologie dokázala využít plynu k rekuperaci a předehřívání vzduchu přiváděného do pecí. Chemickou cestou se z plynu začal získávat dehet, LTO, atd.
U většiny těchto inovací stál německý inženýr Heinrich Koppers. Jeho vzory a vynálezy byly patentovány v mnoha státech světa. Není bez zajímavosti, že technologické řešení kladenských koksoven budovaných o pár let později – v době Protektorátu – nenavrhoval nikdo jiný než projekční kancelář Heinricha Kopperse. Není pochyb, že nové koksovny patřily ve své době k nejmodernějším provozům.
PROVOZ KOKSOVEN
Uhlí se po vyložení z vagonů a roztřídění skladovalo v druhovém zásobníku uhlí. Odtud se pomocí systému pásových dopravníků dostávalo přes mlýnici a směšovače už v podobě uhelného prachu do zavážecí věže. Uhelný prach putoval z věže samotíží do zavážecích vozů, které se vzápětí vyprázdnily do koksovacích pecí. Pece byly řazeny vedle sebe, vzájemně odděleny vyhřívanými stěnami. Řada těchto pecí tvořila tzv. baterii. Proces koksování (karbonizace) začal bezprostředně po zavážce. Odcházející koksárenský plyn byl jímán do hlavního sběrného vedení. Koksovací proces byl ukončen po 12 - 24 hodinách.
Koks se z baterie vytlačil pomocí speciálního pístu na vůz. Styk se vzdušným kyslíkem způsobil, že se koks ve voze okamžitě žhavil. Byl proto následně převezen do hasící věže, kde se uhasil množstvím vody, protřídil a dále putoval k vysokým pecím.
Vojtěšská huť byla založena v Kladně jen díky nálezu černého uhlí, které bylo možné koksovat. Bylo praktičtější založit huť v místě palivové základny, protože spotřeba koksu byla v železárnách největší. Dříve se pro metalurgické účely užívalo výhradně dřevěného uhlí, ale moderní kladenské vysoké pece užívaly od svého počátku koks, který vzniká suchou destilací uhelné směsi. Pražská železářská společnost (PŽS) se mylně domnívala, že bude využívat své vlastní zdroje a na dole Václav vystavěla v roce 1854 tři schaumburské koksárenské pece. Huť získala i prvenství v zavedení plamenných pecí systému Francois v roce 1859. Bohužel kladenský koks obsahoval příliš mnoho popele a síry a pro výrobu se svým složením vůbec nehodil. Vhodné uhlí huť kupovala z vrapických dolů nebo dolu Prokop. Jenže zásoby tohoto uhlí byly velice tenké a už za několik let musela PŽS koksovatelné uhlí do Kladna dovážet z Vestfálska nebo Horního Slezska. Všechny koksárenské baterie vznikaly v okolí dolu Václav zastaveného v roce 1882. Dodnes se této lokalitě, nebo také bývalé vrátnici KH č.3, říká na Václavce. Tady stály první úřední budovy PŽS. Jižním směrem odtud se nacházela pověstná nálezná jáma Kateřina Josefa, ve které v listopadu roku 1846 zastihl Jan Váňa hlavní kladenskou sloj.
Výrobu koksu ukončil Karl Wittgenstein, když se dostal do vedení PŽS a do Kladna nechal dovážet už jen hotový koks. Náklady na dopravu byly po vzniku první republiky příliš vysoké a huť byla nucena provádět řadu pokusů, jak obnovit výrobu kladenského koksu.
Rostoucí produkce železáren rozhodla v roce 1942 začít s výstavbou vlastní koksovny. Uhlí se i nadále dováželo a mísilo s kladenským. Přesto měla vlastní výroba význam už pro získávání druhotných produktů karbonizace, a to zejména vysoko-výhřevného plynu, dehtu, benzolu, amoniaku a síranu amonného. Chemický provoz koksovny byl proveden v Koppersově systému. Provoz koksovny byl zahájen v roce 1944 a v témže roce bylo vyrobeno 198 tisíc tun koksu. Rozšíření se koksovna dočkala ještě v roce 1955, kdy byly stávající dvě baterie rozšířeny o jednu baterii s 36 komorami. V roce 1967 byla zrušena koksovací baterie č.1 a zbývající dvě přešly po zrušení vysokopecního provozu v roce 1976 na výrobu otopového koksu. Výroba byla ukončena v druhé polovině 80. let a od té doby probíhala demolice areálu.
Monumentální železobetonové objekty mlýnu, zásobníku a zavážecí věže koksoven, zaprášené uhelným mourem v krajině zarostlé jen travou, vzbuzují opravdu silné emoce. Areál koksoven, který patří k ekologicky nejzatíženější oblasti areálu, je přístupný jen na vlastní nebezpečí...
TECHNOLOGIE KOKSÁRENSKÉHO PROVOZU
Hlavním technologickým dějem probíhajícím v provozu koksoven je tzv. suchá destilace (karbonizace) uhlí – přepalování uhelné směsi bez přístupu kyslíku (v neoxidační atmosféře). Uhelná směs je během tohoto procesu zahřívaná na teploty přes 1000 C po dobu několika hodin (až 20h). Produktem je koks, který se používá jako prvořadé redukční činidlo ve vysokých pecích. Jeho množství převyšuje množství ostatních surovin (železná ruda, vápno, příměsi,…) ve vysokopecní vsázce.
Během několika málo let před výstavbou koksoven byl vyvinut základní prototyp moderních koksovacích pecí společně s efektivním využíváním druhotných produktů karbonizace – vysoko-výhřevného koksárenského plynu a dalších cenných chemických látek. Nová technologie dokázala využít plynu k rekuperaci a předehřívání vzduchu přiváděného do pecí. Chemickou cestou se z plynu začal získávat dehet, LTO, atd.
U většiny těchto inovací stál německý inženýr Heinrich Koppers. Jeho vzory a vynálezy byly patentovány v mnoha státech světa. Není bez zajímavosti, že technologické řešení kladenských koksoven budovaných o pár let později – v době Protektorátu – nenavrhoval nikdo jiný než projekční kancelář Heinricha Kopperse. Není pochyb, že nové koksovny patřily ve své době k nejmodernějším provozům.
PROVOZ KOKSOVEN
Uhlí se po vyložení z vagonů a roztřídění skladovalo v druhovém zásobníku uhlí. Odtud se pomocí systému pásových dopravníků dostávalo přes mlýnici a směšovače už v podobě uhelného prachu do zavážecí věže. Uhelný prach putoval z věže samotíží do zavážecích vozů, které se vzápětí vyprázdnily do koksovacích pecí. Pece byly řazeny vedle sebe, vzájemně odděleny vyhřívanými stěnami. Řada těchto pecí tvořila tzv. baterii. Proces koksování (karbonizace) začal bezprostředně po zavážce. Odcházející koksárenský plyn byl jímán do hlavního sběrného vedení. Koksovací proces byl ukončen po 12 - 24 hodinách.
Koks se z baterie vytlačil pomocí speciálního pístu na vůz. Styk se vzdušným kyslíkem způsobil, že se koks ve voze okamžitě žhavil. Byl proto následně převezen do hasící věže, kde se uhasil množstvím vody, protřídil a dále putoval k vysokým pecím.
 |
| situační plánek areálu koksoven |
 |
| dobové foto |
 |
| současný stav |
 |
| zavážecí věž od východu |
Máme k dispozici:
- 3D model areálu Koněv ve formátu *.dwg, *.max, *.3ds
- 3D modely stávajících objektů koksoven ve formátu *.dwg, *.max, *.3ds
- 3D model vápenných pecí ve formátu *.dwg, *.max, *.3ds
- 3D model rudiště ve formátu *.dwg, *.max, *.3ds
 |
| 3D model amoniačky |
 |
| 3D model zavážecí věže koksoven |
 |
| 3D model uhelných zásobníků |
 |
| 3D model mlýnice uhlí |
 |
| 3D model plynojemu |
Současnost
Dnes chátrající průmyslový areál bývalých kladenských železáren situovaný východně od centra města. Rozloha přes 100 ha. Ohraničen sběrnými komunikacemi – ul. Gen.Klapálka z jihu, ul.Dukelských hrdinů ze západu , ul Huťská a Dubská ze severu - a areálem elektrárny ALPIQ z východu. Svým západním cípem zasahuje do samého středu města. Potenciální rozvojová plocha města. Území silně denaturalizováno dlouholetou průmyslovou činností, některé pozemky kontaminovány, zhodnocení ekologického zatížení areálu dosud neprovdeno, na některých místech vznikají divoké skládky komunálního odpadu. Areál pozemkově rozdroben na desítky majitelů. V některých případech dosud nevyjasněné majetkoprávní vztahy. Mnohé dosud stojící objekty jsou využívané k drobnému/střednímu podnikání.
Revitalizaci areálu dosud brání absence jakékoli koncepce rozvoje, zmíněná majetková roztříštěnost, pozemková spekulace, sociální statut území, které se od doby otevření areálu v 90.letech stal útočištěm „hledačů“ kovů a jiných individuí praktikujících zde nepostihnutelné „nezákonnosti“. Vlastníci firem v areálu podnikající svůj majetek chrání výstavbou plotů (včetně ostnatého drátu), bezpečnostními systémy, najatou bezpečnostní agenturou atd. Tento jev plus celková zanedbanost prostředí vytváří mezi mnohými obyvateli města obraz nebezpečného, špinavého, znečištěného a odpuzujícího území města.
Přesto/nebo právě proto/ si areál vytvořil svého genia loci - drsnou romantiku a jistý půvab. I díky objektům, které se v areálu dochovaly a které slávu kladenských železáren pamatují nebo se na ní přímo podílely. Jejich stav je ve většině případů neutěšený. Tiše čekají na ocenění svého významu a unikátnosti – na svůj druhý život...
 |
| aktuální ortofotomapa areálu |
 |
| panoramatický snímek na areál od šrotiště |
Historie hutě
Adalbert Hütte – Vojtěšská huť, byla nazvána po jednom ze svých zakladatelů Vojtěchu Lannovi, českobudějovickém podnikateli v lodní a železniční dopravě. Lannu přilákal do Kladna pražský měšťan a majitel dolů Václav Novotný. Založili spolu Pražský uhelný spolek, který se po přistoupení bratrů Kleinů, dalších známých stavitelů železnic, změnil na Kladenské kamenouhelné těžařstvo. Společnost založila v okolí Kladna několik dolů a po nálezu bohatých železných rud na Nučicku se nabízela myšlenka vystavět veliké technické dílo, které dosud v Čechách nemělo obdoby. Velkou měrou k tomu přispěla potřeba kolejnic pro budované železnice a vše potvrdil vyrobený koks z kladenského uhlí. Zpočátku se pro budování železáren v Kladně utvořilo samostatné Kladenské železářské těžařstvo složené z Vojtěcha Lanny a bratří Kleinů. Václav Novotný se účasti na stavbě železáren vzdal. Těžařstvo zakoupilo ložiska železných rud a vápence. Započalo se stavbou Kladensko-Nučické dráhy (KND) a dvou šestnácti metrových koksových vysokých pecí. Za ředitele hutí byl povolán František Belani, šichtmistr šťáhlavských železáren a pozdější majitel strojní továrny v Plzni. Stavbu prováděl belgický ing. Gobiet, který si ze svého kraje přizval několik dělníků.
Provoz první vysoké pece na koks v Čechách byl zahájen 8.1. 1855 a druhé 6.3. 1856. Potřebná dmychadla dodala firma bratrů Kleinů ze Sobotína a továrna Ruston a spol. Pražská Rustonka dodala ještě čtyři 28 m dlouhé kotle typu Cornall. První pece stály severovýchodně od laboratoří v prostoru pozdější (dodnes stojící) soustružny válců. V roce 1857 došlo ke sloučení Kladenského kamenouhelného a železářského těžařstva. S přistoupením F. Roberta a bankéře H. Lindheima vznikla nejprve Commandit-Gesellschaft a později nová kapitálově silná společnost Prager-eisen-industrie-gesellschaft - Pražská železářská průmyslová společnost (PŽS) s ústředním ředitelstvím v Praze.
V roce 1860 se započalo se stavbou dalších čtyř vysokých pecí, které stály v prostoru před objektem rudiště, zhruba v místech, kde pak byly vysoké pece trvale. Stroje a kotle k pecím byly dopraveny z Anglie od firmy James Watt v Leedsu. Se šesti vysokými pecemi byla Vojtěšská huť největším vysokopecním provozem v Rakousku a řadila se mezi největší železárny v té době pracující na kontinentu. V roce 1867 byla dokončena stavba vlastní pudlovny a v roce 1868 i válcovny. Dosud se vyrobené železo dováželo ke zpracování do Josefovy a Heřmanovy hutě u Plzně. Vojtěšská huť se nadále orientovala především na výrobu kolejnic a svůj výrobní sortiment neustále rozšiřovala. Vystavěna byla slévárna a mostárna, která už v roce 1885 vyrobila přes 1000 mostů. Není bez zajímavosti, že v Kladně byl postaven železný krov Národního divadla.
Vojtěšská huť byla od roku 1875 železárnou s uzavřeným výrobním cyklem. Měla vysoké pece, ocelárnu, slévárny, válcovny a vyráběla kolejnice, strojní i stavební konstrukce nebo litinové hrnce. Největší starost dělala kladenské huti fosfornatá nučická ruda, která nebyla vhodná pro výrobu oceli a kvalitní ruda se musela dovážet. Už z tohoto důvodu byly nejdůležitější součástí železáren laboratoře, ve kterých se určovalo složení surového železa, oceli, koksu i strusky. Laboratoře Vojtěšské huti jsou spjaté především s osobností Františka Walda, prof. ČVUT v Praze, chemika světového věhlasu. Problémy s fosfornatou nučickou rudou překonal vynález Thomasova konvertoru, jehož první tavba na Evropském kontinentě proběhla právě v Kladně v roce 1879. O čtyři roky později začala tavba ve dvou Siemens Martinských pecí. V roce 1907 byla vystavěna Martinská ocelárna a po ní druhá. Huť měla celkem 8 martinských pecí zpracovávající železný šrot a umožňující moderní velkovýrobu oceli.
Vojtěšská huť se zapsala do světového železářství vynálezem Bertrand Thielova výrobního postupu z roku 1894. Zkujňovací proces se prováděl odděleně ve dvou SM pecích. Bylo tak možné vyrobit ocel bez Thomasova konvertoru. V období 1892-1900 byly vystavěny čtyři nové vysoké pece, které měli už lehkou železnou konstrukci a tavilo se v nich přes 150 tisíc tun ročně. Pece měly 8 Cowperových ohřívačů a 6 Whitwellových, Plzeňská Škoda dodala nová plynová dmychadla. Vysokou produkci si huť udržela za první republiky i za druhé světové války, kdy dochází k výstavbě dalších provozů a modernizacím.
Přelomový je rok 1946, kdy došlo k znárodnění. Huť dostala název po ruském maršálovi Koněv a byla začleněna do SONP Kladno. Vlastní úpadek železáren nastává rozhodnutím o přechodu na výrobu ušlechtilých ocelí v polovině šedesátých let 20. století. Vysoké pece byly v Kladně zastaveny v roce 1976 a od té doby docházelo k postupnému rušení provozů a likvidaci areálu.
Po roce 1989 se areál bývalé hutě stal majetkovou součástí zbytkového státního podniku v likvidaci. Pozemky v areálu byly prodány v přímém prodeji soukromým subjektům, komunikace bezplatně převedeny do vlastnictví města Kladna. Bohužel bez zhodnocení ekologické zátěže. Tento způsob prodeje navíc umožnil státu vyvázat se z odpovědnosti za likvidaci této zátěže...
PROVOZ HUTĚ
Primárním provozem Vojtěšské hutě byl od počátku provoz vysokopecní – výroba surového železa ve vysokých pecí ze základních přírodních surovin (železná ruda, koksovatelné uhlí, vápenec). Ty se do hutě dovážely po železnici. Ruda a vápenec se dovážel z nedalekých nalezišť u Nučic po Kladensko-nučické dráze (KND) postavené pro tento účel. Uhlí se těžilo v dolech poblíž Kladna. Suroviny se musely ovšem pro potřeby vysokopecního provozu upravovat. Především uhlí. Koksové vysoké pece spotřebovaly velké množství koksu. Uhlí se vypalovalo na koks v koksovnách. Provoz koksáren vyrábějících koks přímo v huti probíhal nepřetržitě kromě let 1886-1944 po celou dobu provozu vysokých pecí. Oněch 58 let bylo třeba koks za draho nakupovat a do huti dovážet. Chudé nučické rudy před zavežením do vysokých pecí vyžadovaly taktéž složitou úpravu. Nejdříve se louhovaly v bazénech a následně pražily v pražících pecích. Třetí základní surovina - vápenec - se drtil. Ve 30.letech 20.stol. se ovšem začal předpalovat ve vápenných pecích, aby se ve vysoké peci ušetřilo koksu (právě v době, kdy se koks v huti nevyráběl a za draho dovážel). Všechny uvedené suroviny tedy před vlastním použitím ve vysokopecní vsázce prošly složitou, nicméně nezbytnou procedurou.
Stavbou Bessemerovy ocelárny se Vojtěšská huť stala v 70. letech 19.stol. hutí s uzavřeným výrobním cyklem. Vysokopecní provoz byl doplněn o další hutní provozy, které surové železo dále zpracovávaly na již konečné výrobky. Do těchto provozů patřil především provoz oceláren, který surové železo ještě v tekutém stavu další tavbou (vyloučení uhlíku, přidáním legujících přísad,…) zpracovával na ocel. Na ocelárnu navazoval provoz válcoven, kde se surová ocel válcovala na požadované ocel. výrobky (kolejnice, profily, dráty,…). Surové železo se také využilo ve slévárně k odlévání litinových výrobků. Ty sloužily především pro vlastní potřebu hutě (roury, kotle,…).
Na tyto základní provozy hutě navazovaly provozy pomocné. Důvody k jejich zavedení byly především ekonomické. Tak se již v 60. letech 19.stol. postavila šamotová cihelna, která kryla pravidelnou spotřebu žáruvzdorných cihel pro vysoké pece, koksovny, kotelny atd. Tento provoz se v areálu zachoval dodnes (fa.Zeolit). Na začátku 20.stol. se přestalo s vyvážením vysokopecní strusky na haldu. Do strusky odtékající z vysoké pece se zavedl silný proud vody za vzniku granulovaného struskového písku. Písek posloužil jako vhodná surovina pro výrobu cihel. Strusková cihelna byla postavena kolem roku 1900 při východním okraji hutě. Důležitým provozem pro činnost celé hutě byla již zmíněná slévárna a na ní navazující kovárny a mechanické dílny, které zabezpečovaly opravy nebo i výrobu vlastního technologického vybavení hutě. V areálu se nacházelo depo pro opravy kolejových vozidel KND…
Během let se nejrůznější provozy zaváděly nebo naopak rušily podle momentálních požadavků a potřeby. Výše uvedené provozy dávají základní představu o fungování Vojtěšské hutě. Výčet všech jejích provozů by vydal na několik dalších stran.
 |
| plán hutě z roku 1897 |
 |
| orotfotomapa huti z roku 1953 |
 |
| panoramatický snímek hutě z roku 1968 |